Kromě aerodynamických varování jako třepetání v řízení jsou letouny vybaveny dalšími prostředky, které signalizují blížící se pád. Signalizace bývá při úhlech náběhu odpovídajících rychlostem o 5 – 10 kt vyšších než samotný pád.
Jakmile se úhel náběhu zvedne natolik, že se stagnační bod dostane pod klapku, tak ji překlopí. Sepne se elektrický obvod napojený na klakson, který signalizuje blížící se pád. Na zemi můžeme při zapnuté baterii systém otestovat zvednutím klapky do horní polohy.
Na náběžné hraně je v blízkosti polohy stagnačního bodu malý otvor, který je spojen s píšťalou. Jakmile dojde k zvýšení úhlu náběhu, dostane se otvor do oblasti podtlaku a dojde k vysávání vzduchu z kabiny přes píšťalu. Systém není závislý na dodávce elektrické energie a je možné ho vyzkoušet přiložením ústy a nasátím.
Oba předchozí systémy fungují na jednoduchém principu určení, zda se stagnační bod nachází nad nebo pod snímačem. Proti tomu snímač úhlu náběhu pracuje v celém rozsahu. Nejjednodušší systémy pouze graficky zobrazují aktuální úhel náběhu, sofistikovanější umožňují další elektronické zpracování signálu – např. přepočet kritického úhlu náběhu v závislosti na poloze klapek nebo aktuálním násobku.